31 posts categorized "internet"

06/01/2009

American Beauty

Rozhodnutí administrátorů internetové sociální sítě Facebook, kteří z profilů některých uživatelů odstranili fotografie kojících žen, způsobilo nebývalou odezvu. Pod petici „Hej, Facebooku, kojení není obscénní!“ se během několika dní virtuálně podepsaly desítky tisíc lidí. Celkově se do včerejška proti zákazu zveřejňovat kojení na této síti postavilo již více než 139 tisíc lidí.


Mluvčí Facebooku Barry Schnitt reagoval prohlášením, že server drtivou většinu fotografií, na kterých je vidět kojení, nemaže, protože jsou v souladu s uživatelskými podmínkami. „Fotografie, které zobrazují plně odhalené ňadro, tedy ukazují bradavku nebo dvorec ňadra, tyto podmínky porušují. Pravidla stanovují, že je do Facebooku zakázáno vkládat obscénní, pornografický nebo sexuálně explicitní materiál,“ uvedl Schnitt a dodal, že na odstraněné fotografie v drtivé většině upozornili a stěžovali si sami uživatelé. Podle agentury Reuters někteří nespokojenci nezůstali jen u podepisování petice, a dokonce demonstrovali před sídlem Facebooku v Kalifornii. Bficon-med Mezi desetitisíci lidí z celého světa se proti postupu Facebooku ohrazují i některé Češky. V diskusi pod peticí jedna z nich označuje postup Facebooku za středověký a pokrytecký. Naproti tomu postup Facebooku nepřekvapil některé tuzemské internetové odborníky. „Většina podobných sociálních internetových sítí má obdobná pravidla,“ řekl LN Patrik Zandl, šéfredaktor webového magazínu Lupa.cz zabývajícího se děním na internetu. Mezi uživatele sítě, které rozhodnutí stáhnout fotografie kojících žen pohoršilo, patří i Kelli Romanová z USA. Ta je jednou z iniciátorek online petice na Facebooku nazvané „Haló, Facebooku, kojení není obscénní!“, ke které se připojilo již více než 137 tisíc lidí. Podle Romanové některým ženám Facebook dokonce pohrozil, že pokud fotografie zobrazující kojení znovu na Facebook vloží, bude jejich profil smazán. Facebook je přitom jinak velmi svobodnou sociální sítí, do které mohou její členové vkládat své fotografie, zakládat tematické skupiny, zvát se na akce či spojit se s přáteli a sdělovat, co právě dělají. V současné době má již přes 120 milionů členů po celé planetě. Přístup administrátorů sítě, který by se dal shrnout do věty: „Kojení ano, ale bez viditelných dvorců a bradavek“, rozpoutal mezi uživateli Facebooku rozsáhlou diskusi o přijatelnosti kojení na veřejnosti. Zatímco v Česku je poměrně běžné potkat například kojící ženu ve vlakové soupravě nebo třeba i restauraci, zkušenosti cizinek jsou v tomto ohledu velmi rozdílné. „Jsem ze Švédska a žiji již pár let v Irsku. Byla jsem naprosto šokována přístupem místních ke kojení na veřejnosti. Když jsem jednou večer obsluhovala v baru, žena, která chtěla kojit, byla vykázána ven. Přála bych si, aby svoboda kojit na veřejnosti byla celosvětová,“ uvedla například v diskusi k petici Phoebe Mattssonová. „Nechápu, co je na bradavce nebo prsním dvorci pornografického? Jaká věc může být více přírodní a něžná, než je kojení dítěte? Možná je to tím, že o podobných věcech rozhodují manažeři muži, a nikoli ženy,“ ozývá se Caroline Wonsová z Kanady.

Zdroj: LN

19/12/2008

Lesk a bída normální distribuce

Komplikace-inteligence

Můj známý John, který je planner v BBH, říká "dej mi lidi, kteří jsou geniální nebo mi dej úplné debily, ale nenech mě pracovat s průměrně inteligentními lidmi, protože jejich inteligence je schopna věci komplikovat, ale už není schopna věci řešit nebo je s  úsměvem ignorovat."

To říká John a ukazuje tenhle obrázek s křivkou normální distribuce.

Vrcholem normální distribuce je průměr a průměrní spotřebitelé jsou také alfou a omegou výzkumů trhu. Jejich odpovědi jsou na prvních místech bar chartů. Odpovědi divných respondentů z prodloužených chvostů normální distribuce jsou označeny jako "others" a ignorovány. 

Rekrutátoři diskusních skupin se také svědomitě snaží plnit diskusní skupiny průměrnými respondenty. Rekrutátoři jsou jako svalnatí vyhazovači, kteří se zlým pohledem, založenýma svalnatýma rukama a malýma vyholenýma hlavama, stojí před dveřmi do nočního klubu/diskusního studia, připravení vykopnout každého, kdo je jiný a divný. 

Někdy v listopadu jsem v Londýně pozoroval přez jednostranné zrcadlo diskusní skupinu.  Osm žen diskutovalo o emocionálně vypjatých momentech všedního dne - o těch momentech, kdy člověku vlhnou dlaně a podpaží.  Seděl jsem tam a slyšel věci, které už jsem někdy před tím slyšel nebo četl. A pak jedna z těch žen s úsměvem povídá: "Znáte ten moment, kdy jedete v narvaným metru nebo ve vlaku a telefonujete a teď vám vypadne signál a vy mluvíte do toho mrtvýho mobilu dál, takový jako 'jo, tak to je teda dobrý... fakt jo?...tak díky moc a čau a měj se', jako kdyby se nic nestalo, a to děláte proto, že víte, že ostatní v tom metru jsou na vás nasraný, protože telefonujete a že by měli ohromnou radost z toho, kdyby vám vypad signál a vy byste tam stáli a volali do toho mobilu 'haló, haló' a pak zmlkli jako totální loseři. Tak mluvíte dál do toho mobilu bez signálu a nejhorší je, že v tu chvíli vám začne bejt jasný, že tyhle komedie hrajete ne před těma druhýma, ale sami před sebou a to vám bere poslední iluze, který o sobě máte." Zbytek žen se trochu kroutil, ale pomalu z něj lezlo, že ten pocit trochu zná. Stejná žena pak říkala ještě další, tak zajímavé věci, až ji moderátorka musela zpacifikovat, aby z ostatních dostala to, co vyžadoval diskusní plán. 

Když diskuse skončila, šli jsem s kolegyní-plannerkou za tou mladou ženou, které se jmenovala Nadia. Vysvětlili jsme jí,  že přicházíme z říše za zrcadlem a pozvali jsme jí na pivo. Seděli jsme v hospodě nedaleko Chelsea stadionu a povídali jsme si o všem možném, hlavně o anglických ženách. Maminka Nadii je Francouzska a Nadin tatínek je Iránec. Ona sama vyrůstala v Surrey v jižním Londýně a tak má schopnost dívat se na věci zevnitř i z vnějšku. Ten večer jsme vyřešili problém, který se týkal naší značky (aniž jsme o tom přímo mluvili). Druhý den jsme si to v kanceláři jenom doladili a napsali.  

V Praze mi jeden kamarád mi vyprávěl o jiné ženě v diskusní skupině na značku čistícího prostředku.  Sedm žen si na začátku té skupiny mechanicky stěžovalo, jak strašná řehole je úklid a jak ti jejich chlapi doma nic nedělají. A pořád dokola.  A pak ta osmá žena povídá: "mě uklízení docela baví, přijde mi, že dávám svět do pořádku... že ten bordel zmizí tak, jako kdyby nikdy ani nebyl..."

Tady zbystříte a začnete přemýšlet o zadostiučinění, které získáváme ze zahlazování stop po našich každodenních činech a přečinech - zvláště když je zahladíme tak dokonale, že to vypadá, jako kdyby se čas vrátil zpátky a kontaminace špínou nikdy nenastala (Slavoj Žižek o tomhle mluví v The Pervert's guide to the cinema , když analyzuje scénu v Hitchcokově Psychu, ve které Norman Bates deset minut uklízí koupelnu, kde před tím on/matka zavraždil Marion Crane. Podle Žižeka je tohle jedna z klíčových scén Psycha - Norman dlouze uklízí a my začínáme v duchu uklízet s ním a přát si, aby "to" uklidil dobře). 

To, co přichází z okraje od osmých respondentů - lidí, kteří nevyměnili svůj cit, úsudek a jedinečné vidění světa za pohodlnější přisvojování si většinových pravd a konceptů -  je schopnost upoutat naši pozornost čistým vhledem pod povrch,  který je okamžitě pravdivý, aniž by musel být podroben testům.  

Je zbytečné mluvit o tom, jakou cenu mají tyhle "pravdy o člověku" pro značky. Značka je může uchopit a oslovit jimi (neexistujícího) průměrného spotřebitele, který sice v diskusních skupinách volá po průměrných výrobcích a komunikaci, ale v reálném životě velmi lidsky podléhá tomu, co skutečně míří k jeho srdci.  

Zajímavé a užitečné pravdy nerostou na vrcholu normální distribuce a nejsou ani produktem komplikovaných nástrojů reklamních a výzkumných agentur.  Jsou výsledkem intuitivního nalézání souvislostí, ve kterém psanci z dlouhých ocasů a nekonečných okrajů hrají klíčovou roli. Díky internetu je dnes můžeme rychle najít, být s nimi v kontaktu a pozvat je do hry.  

13/10/2008

Na Internetu už každý ví, že jsi pes

"Na Internetu nikdo neví, že jsi pes," říká jeden pes druhému v tomhle slavném vtipu.

Dog

V éře sociálních sítí už to ale neplatí, nebo to alespoň platí méně. Pokud o sobě říkám dostatek věcí po dostatečně dlouhou dobu (např. na Facebooku), tak zkrátka nevydržím předstírat, že nejsem pes. Pokud tohle platí, stane se Facebook ideálním výzkumným nástrojem a dablejů pípí - co tak pečlivě skupuje všechny výzkumné fabriky na realitu - nezbyde ani ten pes.

Blake Chandlee nám ve středu řekne o tom, co Facebook plánuje na poli výzkumu trhu - jsou to hodně zajímavé věci!

Bendl for future president?

Picture_1 Snad prvním českým politikem, jenž pochopil možnosti nových médií je současný kandidát (ani nevím čeho) Petr Bendl. Nejdřív na mě na Facebooku vykoukla jeho fotka v bannerové reklamě, na kterou když kliknete, dostanete se na jeho webové stránky, kde mě hned na titulní straně zaujaly loga YouTube, Facebook a Rajče. A jedno se mu musí nechat. Totiž že na rozdíl od totálně trapného Čunkova pokusu s dnes už slavným videem, začínajícím slovy "Vážení přátelé internetu...", tohle je konečně seriózní pokus českého politika o nový způsob komunikace. Bravo!

Picture_4

Picture_5

Picture_3

10/10/2008

YouTube v češtině

Dnes, když jsem jsem odjížděl z výtečné prezentace v Longtale Café, jsem na motorce minul klub Mecca, kde se právě otvíral nějaký privátní večírek. Nad vchodem se skvělo logo YouTube a mně napadlo, co to asi hoši z YouTube (resp. Google) představují. Ha, je to tady. Stejně jako je český Facebook dávno realitou, dorazila do našich luhů a hájů konečně také česká mutace YouTube. Zajímalo by mě, co na to říkají v redakci Stream.cz?

Picture_3

05/10/2008

Přišel jsem, viděl jsem, zajásal jsem

SpottedByLocals.com je název internetového projektu, který je ve velkém postaven na principu PerfectCrowd (proto si jej troufám zde představit). Tak jak jsme se bavili s Jaroslavem před nějakou dobou ve zde ( :) ) zmíněné kavárně Globe.

SpottedByLocals.com obrací celý koncept "tourguides" a Lonely Planets etc. vzhůru nohama. Drtivá většina těchto "guide" knih a především "guide" serverů je postavena na následujícím principu:

Turistu z USA, říkejme mu Frank, odchytí v Amsterdamu na nádraží chlapík, říkejme mu Mehta. a dá mu leták inzerující Coffee Shop "zaručeně nejoblíbenější všemi rodilými Amsterdamčany, kde každý je štamgast"... Frank se chytí a poté začne rozhlašovat (blogovat etc.), že onen Coffee Shop je fakt nejlepší. Přitom byl plný turistů a z domáckých tam nebyl nikdo. Těžko můžeme vyčítat něco Mehtovi (za plnění svých povinností) nebo Frankovi (protože za víkend neměl šanci vidět něco jiného).

Ano, je to přehnaný příklad. Na druhou stranu snad každý se někdy nechal nachytat na zaručeně "typicky domácké místo s obvyklou cenou za cokoliv", když hledal nějaké příjemné útulné místo jako z filmu. Není to asi klasické zklamání, ale zkrátka člověk čeká něco jiného - najít totiž turisticky aktivní místa není nic těžkého.

SpottedByLocals.com vyhledává obyvatele jednotlivých měst, kteří v daném městě žijí minimálně 5 let. Tito lidé následně píší o tom "svém" městě a o místech, která milují nebo jen mají rádi. Netýká se to jen restaurací, hospod, výstav a parků, ale třeba i vašeho oblíbeného "cornerstoru" etc., zkrátka fantazii se meze nekladou.

Snaží se umožnit i lidem, kteří jedou do nového místa jen na chvilku, aby prožili zážitky, které jinak můžou zažít jen náhodou anebo s průvodcem, který město zná a chce jim dané místo ukázat. Zkrátka je to jakási nástavba vašich bedekrů.

Proč se mi projekt tak strašně moc líbí, fandím mu a participuji na něm? Je to podle mne skvělé využití webu 2.0, experience designu i jakého si Perfect Crowdu. Pevně věřím, že to bude úspěšný koncept, který každý z nás při cestách po Evropě využije.

22/09/2008

Röra sig rytmiskt till musik

Občas mluvím o tom, jak jsou dnešní hamižná média nekompromisně založena na RYCHLOSTI. Kdo má lepší připojení, stahuje lepším kvaltem filmy, muziku a zkrátka víc ví. S rychlostí informace – od jejího zrodu až ke spotřebiteli – je to zrovna tak (občas jsi fajn, Virilio). Co kdybychom si to ale udělali po svém? Ráno vstanu, pustím si svou oblíbenou muziku, obléknu se, nasnídám se, pustím si svou oblíbenou muziku, obléknu se, nasnídám se, pustím si svou oblíbenou muziku… Že to není možné? Ve virálním světě ano. A je to i moc zábavné! A rád na tu hru s časem přistupuji. Halt Švéďáci, no.. a hlavně (jejich) IKEA.

Untitled2

PS: Nezapomeňte si nahrát vlastní song (notička vlevo dole) a mrknout se na všechny exekuce (okénka napravo), museli se fakt vyřádit.

06/07/2008

Hudba rozpuštěná a vypuštěná

Na konci minulého roku jsme s Mattem Hartem spolupracovali na projektu pro Sony BMG v Londýně - projektu, který se týkal uvedení na trh nového alba jedné docela známé zpěvačky. Všichni víme, že hudební průmysl prochází těžkou krizí: zatímco se ještě  před pár lety prodalo  kolem 20miliónů cédéček této zpěvačky, letos budou  v Sony BMG rádi, když  prodají alespoň polovinu (a to i s vysokorozpočtovou marketingovou podporou).

Cédéčka patří minulosti.  Patří budoucnost prodeji muziky online? Možná, ale určitě ne za ceny, na které je hudební průmysl zvyklý.  Cédéčka si kupujeme hlavně jako dárek, k vánocům nebo k narozeninám. Když člověk balíček s cédéčkem pod stromečkem nahmatá, tak hned ví, že drží v ruce opravdový, tvrdý dárek (žádné ponožky).  Jakmile se balíček (fyzický artefakt) rozpustí online - a to i oficiální cestou, např. i-Tunes - je z hudby komodita, kterou nemá (velkou) cenu dávat jako dárek. A když hudba ztrácí cenu, pak není velký zločin stáhnout si ji z LimeWire (a začít stahovat více jednotlivé písničky a méně kompletní alba a tím hudebnímu průmyslu zasadit další ránu).

Tady je několik informací ze studie, kterou jsme pro Sony BMG dělali a které, zdá se, potvrzují to, že i placené stahování  hudby online vede k její komoditizaci (pomocí globálních online panelů jsme se začátkem prosince 2007 ptali žen v GB, USA a Austrálii na způsoby, kterým kupují a konzumují hudbu a na to, jak vnímají zpěvačku,  o které už byla řeč):

Tady je ještě prezentace od Dava Chase a několik možných, vzájemně se nevylučujících scénářů, pokud jde o budoucnost hudebního průmyslu, například:

  • spojení zpěváků/kapel a značek (viz. Madona a Sunsilk)
  • "Freemium" - cesta, kterou se vydali např. Radiohead
  • nové distribuční kanály (a nové "labely") - noviny, časopisy, Starbucks...

31/01/2008

Jak si v 21. století zachovat zdravý rozum

Za posledních pět let jsem udělal maximum možných opatření proto, abych si zachoval zdravý rozum. Vyhodil jsem televizi a pořídil si digitální plně ovladatelný tv tuner do svého počítače. Na internetu prohlížím tv program a prostřednictvím sms se nechávám dopředu upozorňovat na vybrané pořady. Dodržuji sám se sebou dohodu, že nepřekročím víc jak 5 hodin televizní konzumace týdně. Nečtu papírové noviny. Přišlo mi, že 90% obsahu je stejně balast a podstatné informace najdu na internetu - nejlépe na nezávislém google news (samozřejmě v češtině). Pokud to jde, vyhýbám se nákupním centrům. Dokážou mi neskutečně vysát energii. Oblečení nakupuji přes internet, nejraději v obchodě Abercrombie & Fitch v New Yorku. Zásilka vždycky dorazí tak do týdne. Co neseženu tam, dokoupím na aukro.cz nebo ebay.com. Potraviny kupuji v sámošce na Letenském náměstí (bývala to Delvita, teď je to myslím Billa) a zbytek pořídím v okolních specializovaných obchodech na sýry, maso apod. Důrazně se vyhýbám veškerým rádiím, které se rozhodly nás ubavit k smrti. Volím mezi Radio 1, Čro 3 a BBC. Pokud na mě v rámci tohoto výběru přece jen odněkud vykřikne reklamní blok, okamžitě ladím na další ze dvou zbývajících radio stanic. Nečtu společenské, ani lifestylové časopisy. Kupuji pravidelně pouze Reflex a Respekt a tajně doufám, že ani jeden z nich do této mediální kategorie nespadá.

Po těch letech by se dalo říct, že se mi z mého života téměř podařilo eliminovat dosah reklamy, šířené prostřednictvím klasických médií. Občas jsem sice za exota, protože netuším, kdo s kým právě souloží ve vile Vyvolených a kdo je právě nejlépe placeným moderátorem, případně jak se jmenuje ta slovenská herečka, kvůli které opustil ten a ten svou rodinu. S tím jsem se už nicméně naučil žít. Má to totiž i nesporné výhody. Klidnější mysl a častější zapojení mozkových okruhů, vedoucích k osobnímu nepodmíněnému štěstí jednotlivce. Zjistil jsem taky jednu zajímavou věc. Týká se míry odolnosti, s jakou mé okolí přistupuje ke konzumaci výše zmíněných mediálních kanálů. Stalo se mi nedávno při jízdě autem, kdy měl kolega puštěnu jednu z těch nekonečně optimistických radio stanic, že už jsem to po několika minutách nesnesitelného tlaku dál psychicky nevydržel a zařval na něj, ať tu sračku vypne nebo alespoň ztlumí tak, aby se tu dalo být! S údivem a téměř omluvně pronesl, že vůbec nevnímá co tam dávají a má to jen jako zvukovou kulisu. Ano, lidé se naučili velmi výrazně filtrovat. Natolik výrazně, že jsou schopni snést konstatní proud homogenní masy info zábavy v podobě zpráv, drbů, keců, hudby bez melodie a textu a samozřejmě i reklamních bloků. To celé, aniž by to na nich zanechalo jakékoliv hlubší poškození. To samozřejmě platí i pro ostatní mediální kanály a v této souvislosti mě napadá věta, kterou pronesl vizionář pan Burnett v ještě zlaté éře klasické reklamy, totiž že její největší nebezpečí nespočívá v tom, že by vás mohla klamat, nýbrž v tom, že by vás mohla unudit k smrti.

A proč jsem si dnes vlastně sedl a sepsal tenhle sloupek? Protože i přes vysoce účinné osobní filtry se ke mně občas dostane nějaké to reklamní zvolání. A když na mě před chvílí vykoukl holohlavý pán Mountfield (nic proti holohlavým, sám jsem jedním z nich), tak to už jsem vyprskl smíchy. Fakt mě dostal. Zoufalostí, grafikou, old fashion bannerem, prostě vším.

Picture_2

Picture_3

Picture_4

Picture_5

To, že tato reklama zřejmě skvěle funguje a Mountfield je leadrem trhu se zahradní technikou s tím nemá co dočinění. Nehodnotím v žádném případě, je li ta kampaň dobře nebo špatně a vím, že českému spotřebiteli potrvá ještě léta, než budeme moct nasadit vysoce umělecky pojatého např. Filipa Topola, expresivně recitujícího z katalogu Mountfield, jako to udělal Hornbach s legendárním Blixou Bargeldem v Německu.

Původně jsem chtěl tento sloupek pojmenovat "Konec klasické reklamy" a právě na příkladu pana Mountfielda ukázat podbízivou lacinost a zoufalou snahu zaujmout totálně přesycené a téměř znecitlivělé spotřebitele. Nakonec jsem si ovšem uvědomil, že i pan Mountfield udělal posun a od Bédi "máš to zadarmo" urazil vlastně docela pořádný kus cesty.

17/01/2008

Lego, trička a Mass customization

"Mass customization" je pojem, o kterém teď často slyšíme. Já si pod tím pojmem většinou představím spíš konkrétní příklady, než nějakou obecnou definici.

Vezměte si třeba Lego. Vyrábějí miliony kostiček denně a je to skoro logistický zázrak, že nejen dovedou dostat na regály správné krabice se správným počtem správných součástek, ale dokonce dokáží vyrobit a poslat vám váš vlastní model i s návodem - tj. model,  který jste si s pomocí editoru sestavili na počítači. A co je ještě lepší, stejnou krabici si pak může objednat kdokoli další a vy dostanete malou odměnu. Tenhle příklad je z The Long Tail od Andersona a podle mě docela vystihuje podstatu "mass customization".

11lessons

Mým nejoblíbenějším projektem je ale Threadless.com. Threadless je je společnost, která vyrábí a prodává designová trička. Ale dělá to trošku jinak než klasická módní značka. Místo, aby vybrali jednoho designéra s velkým jménem, zvou nás všechny, abychom jim poslali svoje návrhy. Má to jeden háček, návrhy jsou vystaveny nelítostnému hlasování a drsným sítem projde týdně asi 6 ze 700 triček. Ty se pak natisknou, prodají a designér-amatér dostane $2000.

The Inspector Has Arrived - Threadless, Best T-shirts Ever

Člověka to nutí k tomu, aby zapojil fantazii a přemýšlel, jak bude tenhle trend pokračovat. Tak například Zara má ve Španělsku víceméně automatizované továrny, proto můžou vyrábět v malých sériích velké množství různých střihů. A tak se třeba  jednou dočkáme od Zary (nebo někoho jiného) podobné služby jako dělá threadless - nebude se měnit jen obrázek na tričku, ale i tričko samotné. Nebo si budeme moct vybrat prefabrikovaný domek podle návrhu čínského úředníka, který má obrovský zápal pro svůj koníček – architekturu.